About

Kdo hledá nenajde, kdo nehledá, bude nalezen (Franz Kafka?)
Tak nějak přemýšlím o tom co vidím v obrazech Terezy Sýkorové. Zdánlivá infantilní forma je vědomě dávána na odiv. Nezakrývá nic. Není pokrytá umnými vrstvami estetických povrchů. Je to co je.Nehledá, čeká na nalezení? Je však zároveň zvláštní předzvěstí i prvním dotykem. Má energii dětí. Její malované obrazy, objekty, asambláže, experimenty, pokusy nejsou rafinovanou hrou na efekt, ale spíše jakousi hrubou a vlastně i drsnou výpovědí. Výpovědí o světě křehkých, zranitelných dní, dní pod sluncem. Přesto je z jejich prací cítit ona upřímná (i když toto slovo do umění nemusí patřit), obyčejná radost v následném, nemoralizujícím sdílení. Před pár lety jsem někde zaslechl, cituji: V éře vztahové estetiky a postprodukce se může zdát, že pro malbu nezbývá prakticky žádný interpretační prostor, jelikož většina ostatních médií je aktuálně schopna zachytit dobu a její klima přesněji a především rychleji…Jsem dnes rád, že obrazy Terezy (jistě ne jen její) tuto tezi popírají a snad i částečně vyvrací. Neboť bych se ztotožnil se sv. Augustínem, že neexistuje minulost, přítomnost a budoucnost, ale jen přítomnost minulosti, přítomnost přítomnosti a přítomnost budoucnosti.
Otevřenou (obecnější) otázkou však přeci jen může být, zda-li se v neuhlídaném momentě nestává už forma snadnou obsahovou didaktickou strukturou? Tedy zda-li se pak dostává tedy přímého protikladu v duchu postduchampovské tradici destabilizaci hodnot? Ideál: stát se vzácným,
nedostupným, ale i nepřijatelným a rozbít tak tvrzení, že umění je pouhá pojmová fikce. Osobně respektuji, upřednostňuji tak umění jako artefakt, kontext, situaci z pohledu jisté nečekávanosti v mé i paměti umění. To mimo jiné znamená, že můj respekt patří těm umělcům, kteří se dokáží ve své práci silně indentifikovat skrze své přesvědčení, možnosti, schopnosti, z vlastním nesterotypním, neschematickým, nemodelovým pohledem na svět. To mi stačí, neboť toho nelze docílit pouze chtěním, či načtením množství dobových informací. Tereza je ve svých pochybnost na dobré cestě se tímto směrem ubírat. Mimochodem může být lež nestrannější než pravda?! Co je však lidsky přijatelnější pro překonání hrůzy z prázdnoty?! Zrak umění je prý oživen zevnitř tím, co vidí a jeho potence se vystupňuje. Toto neviditelné však musí být neviditelném viditelná, bytím smyslového, samotnou fenomenalitou fenoménu. Uff, máme tato teroristická ostří krvavě zabodnutá v našich tělech, neboť jsme si zvolili být umělci. Krvácíme a jen po naší krvi, nás lze vystopovat. Jsme však i náhodní, proměnliví, mimo vlastní střed. Nemáme začátek ani konec, jsme odsouzeni být v meziprostorech. Nahlédnutí do těchto polí je náš osud a tam se chce, zatím nesměle, Tereza pravděpodobně i vydat. Bez pomoci, sama, bez ohlížení, v touze bez spasení, bez návratu, se strachem zmizení v prázdnotě. Dojde-li, stane se před-osobním, před individuálním nomádem. Tedy dle wikipedie, onou figurou myšlení, jejímž cílem je osvobodit myšlení od schémat, od předem daných modelových situaci, od předem daného úhlu pohledu. Nomád vždy sleduje libovolné cesty, pohybuje se od jednoho bodu k druhému. Zná body – ví, kde je voda, kde se dá odpočívat. Pro nomáda je ale každý bod pouze dočasný, je místem předávky na cestě k dalšímu bodu. Život nomáda se odehrává mezi body, typický je pro něj pohyb a změna, který se neřídí systémem organizace a vytyčením pevných hranic. Cílem nomáda je pohybovat se na rozmezí.Přeji ji ono vykročení.
Jiří David, skoro leden 2019

…………………………………………………………………………………………………………

 

Linií tvorby Terezy Sýkorové probleskují střípky pestrých příběhů. Je jí vlastní potřeba zachycovat především svůj vlastní životní prostor, a s ním také předměty a lidi, kteří do něj třeba je jednou vstoupili, anebo v něm existují stále.
Snahou umělkyně je uchopit elementy vlastní existence a vyjádřit ambivalenci zkušeností a prožitků, které zaznamenává. Východiskem jejich dokumentací ovšem není přísná analýza či deníkový záznam. Jedná se spíše o subtilnější tendenci autorky ohmatat si svůj kontext a uchopit jej v těžko rozpletitelné realitě a složitosti světa. Kresbou jedním tahem nově definuje své prostředí, gestem prořezávání nebo párání plátna si buduje zázemí, fotkou archivuje své okolí.
Kombinací se širokou škálou nepřírodních a umělých materiálů – od lepidla, přes lesklou umělou kůži po molitan a mýdlo – zachycuje Tereza Sýkorová komplexnost žité zkušenosti v její syrové podobě. Dosahuje tak emočně nabitých, ve stejném momentu ale také velmi citlivých a vyvážených kompozic, které mohou být stejně tak vtipné a ironické, jako jemné a intimní.
Nikol Vlčková
katedra teorie UMPRUM

 

 

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich